Příběh Toníka a zprávy z domova

Toníček se narodil ve 24. týdnu těhotenství s váhou pouhých 560 gramů. Naše mostecké Perinatologické centrum se tak stalo pro Toníka a jeho statečné rodiče domovem na dlouhé čtyři měsíce.

Toníček si prošel situacemi, které si většina rodičů jen těžko dokáže představit. Pro jeho maminku a tatínka to však byla každodenní realita. Po narození potřeboval dechovou podporu – byl na umělé plicní ventilaci 54 dní. I po jejím ukončení však nadále potřeboval další formy podpory dýchání, které trvaly dalších 50 dní.

Přešel na neinvazivní dechovou podporu zvanou CPAP a s postupným zlepšováním jeho stavu jsme mohli přecházet na šetrnější způsoby podpory. Dechová podpora byla poskytována pomocí nostrilek (tzn. „brýlí“) a v poslední fázi už jen zvlhčeným vzduchem formou nebulizace, který mu usnadňoval samostatné dýchání.

Toníček toho ale prožil mnohem víc. Pouhé tři týdny po narození musel bojovat s oboustranným zápalem plic. Podstoupil také několik krevních transfúzí. Díky odborné péči a lásce sestřiček, lékařů i jeho rodičů rostl a nabíral sílu. Už druhý měsíc po narození vážil 930 gramů, třetí měsíc 1570 gramů, čtvrtý měsíc 3630 gramů a při odchodu domů po 125 dnech krásných 3 800 gramů.

A jak se má Toníček dnes?

Jeho maminka vzpomíná:

„Toníček, láska naše. Jak to všechno popsat? Na začátku v nás byl hlavně strach, otázky a naděje. Dnes, když náš chlapeček před pár dny oslavil jeden rok, cítíme úlevu, vděčnost a obrovské štěstí.

Zázrak byl už to, že se všechno podařilo a přišel na svět. A velkým zázrakem pro nás bylo i to, že kromě zápalu plic jsme si na Perinatologickém oddělení vlastně tak nějak proplouvali a nečekaly nás žádné velké útrapy.

Když jsem viděla ostatní miminka, brala jsem to jako požehnání, protože při tak brzkém příchodu na svět opravdu nic není samozřejmostí.

Bála jsem se. Strašně moc. Nepřála jsem si pro něj nic víc, než obyčejné věci – aby jednou kopal do míče, chodil s dětmi do školy, skákal do kaluží a tahal autíčko v blátě. Jenže tu jistotu vám nikdo nedá.

A dnes, po roce, po mnoha návštěvách lékařů, specialistů a rizikové poradny, můžeme říct, že to náš Toníček vybojoval. Je to neskutečný dříč a bojovník.

Oslavil rok, ale vývojově je asi jako osmiměsíční miminko. Sedí, závodíme v lezení, papá skoro všechno a moc rád. Umí ukázat, jak je veliký, miluje všechno, co se hýbe. Je samý úsměv a báječnějšího kluka jsme si ani nemohli přát.

Cítím obrovskou vděčnost. Je to pro nás velké požehnání, že měl takové štěstí. A že tu v Mostě máme možnost, aby naše miminko do dlaně dostalo šanci, kterou Toníček chytil za pačesy.“

Svůj pohled přidal i tatínek:

„Dnes je z něj šikovný kluk, který na všech kontrolách krásně prospívá a dělá nám obrovskou radost. Je velmi citlivý a vnímavý a každý jeho pokrok je pro nás malým zázrakem.

Jsem nesmírně pyšný táta. Každý den se těším domů, až ho uvidím, obejmu a budu s ním. Naučil nás, co znamená síla, trpělivost a bezpodmínečná láska.“

Toníčkův příběh je důkazem, že i miminko do dlaně může vyrůst ve velkého bojovníka. Jsme vděční, že můžeme být součástí takových příběhů.

Mamince, tatínkovi i Toníkovi moc děkujeme za možnost nahlédnout do jejich života.

Příběh Toníčka v obrázcích si můžete prohlédnout ZDE.

Toníček je veliký bojovník