Dvě holčičky, jeden příběh bolesti, naděje a neuvěřitelné síly

Nedoklubko sdílí silné příběhy maminek nedonošených dětí jako podporu všem rodinám, které se ocitly ve stejné nebo podobné situaci.

Protože v tom nikdo nesmí být sám…

Dvě holčičky. Jeden příběh bolesti, naděje a neuvěřitelné síly.

Příběh, který začal radostí z očekávání dvojčátek… a proměnil se v boj o každý dech, každou minutu a každý další den.

.

Tento silný a autentický příběh popisuje sama maminka Barbora.

Amálka a Sofinka, narozené ve 25+4 tt

Čím bych začala… Asi tím, že miminko jsme si přáli. O to větší bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že čekáme rovnou dvě – holčičky.

Přítel pracuje v zahraničí a já tam trávila čas s ním. Na kontroly jsem docházela na soukromou gynekologickou kliniku. Těhotenství probíhalo bez větších potíží – žádné nevolnosti, jen únava, která k tomu patří.

Zlom přišel ve 21. týdnu. Byl mi naměřen krátký čípek. Okamžitě jsme se vrátili do Česka a hned druhý den jsem byla hospitalizována v Nemocnici Most. Ještě ten den mi byla provedena amniocentéza, aby se vyloučila infekce – bez toho by nebylo možné provést cerkláž.

Naštěstí se infekce nepotvrdila a za dva dny jsem podstoupila operaci. Vše proběhlo dobře a já doufala, že za pár dní půjdu domů. Jenže situace se začala komplikovat.

Při ultrazvuku se objevil problém s jednou děložní tepnou a já zůstala hospitalizovaná. Bylo mi řečeno, že se porod může rozběhnout kdykoliv. V té době jsme byly s holčičkami na hraně životaschopnosti…

Od té chvíle to byl jeden problém za druhým.

Jednou se řešilo střevo u jednoho miminka, jindy infekce močových cest. Když se něco zlepšilo, objevilo se něco dalšího.

Pár dní před porodem jsem absolvovala test na těhotenskou cukrovku – tu jsem naštěstí neměla. Ale vzápětí přišla preeklampsie. Ze dne na den mi vyskočil tlak, objevila se bílkovina v moči a já věděla, že už je zle.

Ten měsíc v nemocnici byl pro mě psychicky nejtěžší období. Rodina za mnou chodila, ale nejvíc mi chyběl přítel, který byl v zahraničí.

Zlomové chvíle

V sobotu mi lékaři aplikovali první dávku kortikoidů pro dozrání plic miminek, druhou jsem dostala v neděli ráno. V noci z neděle na pondělí začalo silné tvrdnutí břicha. Myslela jsem si, že to jako vždy přejde. Nepřešlo. Ráno už bylo jasné, že je zle. Stehy nevydržely a vzhledem ke všem komplikacím bylo rozhodnuto – akutní císařský řez. Všechno šlo strašně rychle. Napsat jména. Zavolat příteli. Připravit se…

Zrození a boj

Ve 25+4 tt se narodily dvě malé bojovnice.

Amálka – 570 g a 30 cm

Sofinka – 490 g a 31 cm

Byly extrémně nezralé. Následujících 72 hodin mělo rozhodnout.

Přítel dorazil večer a šel za nimi. Já jsem je viděla jen na fotce. Byly napojené na přístroje, maličké, křehké…

Nejtěžší ráno

Na další den nikdy nezapomenu.

V 6 hodin ráno přišel lékař z JIRP a oznámil mi, že Sofinka zemřela. Její plíce to nezvládly, přidaly se komplikace – pneumotorax i krvácení do mozku. Byla příliš malinká. Ještě ten den jsme se s ní rozloučili. Ten pocit se nedá popsat. Kdo to nezažil, ten to nepochopí.

Naděje jménem Amálka

Museli jsme jít dál. Kvůli Amálce. Byla neuvěřitelně statečná. 18 dní na ventilátoru. Poté CPAP, následně Vapotherm. Většinu času jen na 21 % kyslíku. Bez velkých komplikací. Malý zázrak.

Já jsem byla 4 dny po porodu propuštěna domů a dvakrát denně jsem dojížděla do nemocnice s odstříkaným mlékem. Později jsem mohla klokánkovat.

Po dvou měsících jsem byla hospitalizována s ní – měla už 1,5 kg a začaly jsme s kojením. Po dalších dvou týdnech jsme byly spolu na pokoji.

Celkem strávila v nemocnici 85 dní.

Domů jsme odcházely s plně kojenou, silnou holčičkou. A taková je dodnes. Krásně se vyvíjí, je šikovná a dělá nám radost.

Poděkování

Chtěla bych poděkovat celému perinatologickému centru v Mostě za péči, podporu a lidský přístup.

Velké díky patří také organizaci Nedoklubko, která mi byla oporou už během těhotenství i po porodu. Jejich příběhy, podpora i osobní setkání mi pomohly zvládnout to nejtěžší.

Vzkaz rodičům předčasně narozených dětí

Přeji vám hodně sil. Je to dlouhá a náročná cesta. Vaše miminko je ale malý zázrak. A jednou budete stát a s úžasem sledovat, jak silné a statečné je. Snažte se zůstat klidní. Vaše miminko to cítí. A bude sílit spolu s vámi.

Děkujeme mamince Barboře za důvěru sdílet svůj příběh.